Výchova dětí k tomu, aby si uměly říct o pomoc

· 2 min read
Výchova dětí k tomu, aby si uměly říct o pomoc

Aby dítě dokázalo včas a srozumitelně požádat o pomoc, potřebuje k tomu bezpečné prostředí a jasně nastavená pravidla.  více informací  tím, že budete jeho žádosti vnímat jako běžnou součást komunikace, ne jako slabost nebo obtěžování. Když se dítě na něco zeptá nebo řekne, že něčemu nerozumí, ocenějte samotný akt požádání, ne až výsledek. Místo „to je přece jednoduché“ použijte „díky, že jsi mi to řekl, pojďme na to spolu“. Doma si můžete nastavit krátkou větu, kterou se dá pomoc přivolat, například „Potřebuji pomoct s…“. Tuto větu procvičujte i v klidu, ne jen ve stresu. Dítě tak získá hotový nástroj, který v vypjaté situaci nemusí složitě vymýšlet. Stejně důležité je rozlišovat, kdy jde o pomoc s úkolem a kdy o pomoc emoční. Učte ho pojmenovat pocit: „Jsem z toho nervózní, můžeš mi pomoct?“ Tím se posiluje dovednost říct si o podporu dřív, než se problém zvrhne v pláč nebo vztek.

V každodenním provozu vytvářejte malé situace, kdy si dítě může o pomoc říct samo, ale máte je pod kontrolou. Nechte ho například v obchodě najít konkrétní zboží a předem se domluvte, že když si nebude vědět rady, může se zeptat vás nebo obsluhy. Doma zadávejte úkoly, které jsou mírně nad jeho aktuální úrovní, a buďte poblíž. Když si řekne o pomoc, neřešte hned vše za něj. Ptejte se: „Co už jsi zkusil? Kde přesně se to zaseklo? Co by ti teď pomohlo?“ Někdy stačí, když dítěti dáte návodnou otázku nebo ho provedete prvním krokem. Tím se učí, že pomoc není převzetí úkolu, ale podpora k vlastnímu zvládnutí. Stejně tak ho učte pomáhat druhým a říkat si o pomoc vzájemně. Když vidíte, že něco nezvládá, nabídněte pomoc dřív, než o ni požádá, ale vždy se zeptejte, jestli ji chce. Dítě tak zažívá, že pomoc je normální a že o ni lze žádat i nabízet.


Do výchovy dětí patří i jasné hranice toho, co je ještě vhodné řešit samo a kdy je nutné zavolat dospělého. Rozlišujte situace: běžný úkol versus nebezpečí, zdraví, bezpečnost nebo silné emoce. Vysvětlete, že u některých věcí se nečeká a pomoc se přivolává okamžitě, i když se dítě bojí, že bude vypadat hloupě nebo že ho někdo bude zlobit. Trénujte krátké scénáře: ztratí se v nákupním centru, spolužák mu ubližuje, cítí se nemocné, něco rozbije. Vždy zakončete větou, co má dítě udělat a komu to říct. Zároveň si všímejte vlastního vzoru. Pokud sami říkáte „já to zvládnu sám“ a nikdy o pomoc nežádáte, dítě se to naučí stejně. Proto občas nahlas řekněte: „Tohle nevím, zeptám se kolegy“ nebo „Potřebuji poradit.“ Výchova dětí k žádosti o pomoc stojí na opakování, klidu a důvěře, že dospělý nevyčítá, ale řeší. Když dítě zažije, že požádání o pomoc vede k pochopení a dalšímu kroku, bude to dělat i mimo domov.